Reportáž: Bíločerný víkend – dvě barvy, dva dny, dvě ligy, dva zápasy

Linecký LASK a českobudějovické Dynamo. Dva kluby, které sdílejí stejné barvy, železniční spoj – a vlastně nic moc jiného. Kromě snad příležitosti vidět oba v jednom víkendu. A zrovna taková možnost se naskytla teď koncem února. LASK v sobotu hostil Wolfsberger, Dynamo v neděli olomouckou Sigmu. A tak jsme vzali tužku a papír a vyrazili.

Teda… ještě předtím přišla řada na nákup vstupenek. Na výjezd do Lince ukecávám bráchu z pohraničí, při cestě zpátky domů mě na nealko a pikádor na tribuně Střeleckého ostrova doplní bývalý kolega. Dvě vstupenky na LASK, dvě na Dynamo, píšu si do to-do listu.

Na stránkách LASKu se intuitivně dostávám k plánku stadionu s vyznačenými volnými místy pro nadcházející duel. Instinktivně volím ty na podélné tribuně u středu. Cena? Osmdesát euro. Srovnávám to s kratší tribunou. Všechny čtyři sektory za brankou jsou vyhrazené jako rodinné. Košík mi hlásí pohledávku třiceti éček za kus (dětská na stejné místo by byla za deset).

Otáčím se na bráchu, kam by radši. On i jeho rakouský příjem jenom krčí rameny, já se nad velkým rozdílem přece jen zamýšlím a volím dostupnější variantu. Ke vstupenkám zadávám jména, na které je beru a nuceně se registruju. Platební brána si přiloží kreditku a lístky přistávají v mailu.

Teď už je jen doplnit těmi do Budějc. Na webu Dynama mířím do sekce “vstupenky” a marně hledám kudy tudy dál. Pak si všímám v textu schovaného odkazu směřujícího mě na hlavní stránku prodejce. Je to sice dál, zato horší cesta… Překonávám pár dalších pastí, až konečně vybírám místa. S jednotnou cenou za všechny místa automaticky vybírám dvě sedačky kousek od hřiště hned na prostředku. Platím za oba čtyři stovky a vítám, že tady mě nikdo nenutí dělat si registraci.

Ze zvědavosti se ještě vracím podívat, jestli i Střelecký ostrov nabízí family friendly prostředí rodinné tribuny. Trochu posmutním, když vidím, že sice ano, jen tedy někde v koutě a s cenou za caparta jen o padíka levnější.

Za fotbalem do Lince

Potěšený, že jsem zvládl úděl nákupu vstupenek, balím na víkend a mířím do pohraničí. Odtud už ve dvou jedeme do Lince. Jde to vlakem, pro nás je ale přece jenom o poznání rychlejší vzít to na otočku autem. Na lístku čtu instrukce. Mile mě překvapí zjištění, že s lístkem a aplikací Car-O-Mobility mám městskou v Linci zadarmo. Revizora mám z krku pět hodin před výkopem a po zápase až do půlnoci. Souběžně mě ponoukají, pokud teda jedu autem, nechat ho na některém z vícero konkrétně vypsaných parkovišť po městě. A to s apkou za výhodnější cenu.

O parkovišti přímo u stadionu se ale nic nedozvídám a tak s bohorovností nám vlastní míříme přímo tam. Řadíme se do kolony, stahujeme okénko a zastavujeme u kníráče v reflexní vestě. Ten nám blíže neurčitým jazykem cosi huhňá. Vyrostli jsme u hranic a tak z jeho dialektu pochytáváme alespoň nur Karte a aus. Chápeme, otáčíme to a jedeme jinam. Zavadíme o parkoviště hned pod kopcem a auto tam necháme za euro na hodinu.

Raiffeisen arena Linzer Stadion

Odtud v průvodu plným ošálovaných příznivců stoupáme k Raiffeisen areně - tedy pardon, Linzer Stadionu. Už z dálky nás vítají tóny osmdesátkového diska. Trochu čekám, kdy uslyším Káju Gotta a jeho německou variaci na včelku Máju. Lístky nahrané v mobilu nikomu nevadí a tak po rychlé kontrole utíkáme před repráky do útrob minulý rok otevřeného dvacetitisícového stadionu.

Ještě předtím než se můžu pokochat mi v ruce přistávají klíčky od auta. Bratr míří k jednomu z mnoha barů okusit místní pivíčko. Abych citoval jeho recenzi: “Za pět éček už jsem měl lepší.” V poločase ale míří doplnit zálohovaný kelímek. Jako správní praktikanti bezhotovnostní existence vítáme možnost (možná dokonce povinnost) platit kartou.

Už naše místa hledáme za bubnování domácího kotle na protější tribuně. Něco mi říká, že ti tu přešlapovali ještě než se otevřely vchody devadesát minut před výkopem. Hlasatel v dialogu s publikem představuje základní sestavu. Pokukuju po sektoru hostů. Tříhodinovou cestu od slovinských hranic podnikla jen hrstka příznivců Wolfsbergu.

Venkovní mužstvo sedělo před zápasem na osmé z dvanácti míst rakouské Bundesligy. Domácí LASK třetí. Nedávné remízy je ale nutí ohlížet se za sebe. Na první dvojici potom krátce před koncem základní části výrazně ztrácí.

Úvod zápasu by umístění v tabulce odpovídal. Pokutový kop, červená karta kapitána Žuljy a zranění letní posily Ljubiće - všechny tři v neprospěch domácích - ale s trendem utkání dost zamávali. Frustrovaní Linečtí sbírali jednu žlutou za druhou a podrážděné tribuny s nimi souzněly. Jen kotel se nenechal rozhodit a bez přestávky hnal své favority kupředu.

Chaos prvního poločasu utnul až sudí a po 45 minutách se šlo do šaten za stavu 0:1. Všech 10.200 fanoušků nám potom dalo pocítit vynikající akustiku nového stadionu, když své hráče i sudí vyprovodili do šaten bouřlivým pískotem.

Druhá půle nabídla asi tolik, kolik by se od zápasu outsidera ve vedení a početní převaze s kulhajícím favoritem dalo čekat. Hráči LASK se k remíze neprocentrovali a Wolfsberg jim víc nepovolil. Největší zajímavostí druhé pětačtyřicetiminutovky tak byl protest domácího kotle.

“Dresy jen v barvách černé a bílé”, diktuje si v 70. minutě vyvěšený transparent. Poptávám se všech ochotných mluvit anglicky nebo alespoň srozumitelnou němčinou a zjišťuju, že třetí, růžové, sadě se neřekne jinak než “sponzorská”. Problém je i žlutý rukáv domácích dresů v barvě Raiffeisen.

Finální hvizd skoro zaniká v nepřetržitém bubnování kotle. Klobouk dolů, vyprodaná tribuna protkaná vlajkami neumlkla ani na minutu. Skvěle postaveným stadionem se jejich tóny nesou jedna radost a my odcházíme nadšení nehledě na trochu urputnou povahu fotbalu pod námi. Z předvedeného výkonu se právě svému kotli zodpovídá celý kádr domácích. Hosté mezitím slaví v koutě s tou troškou svých podporovatelů.

Při odchodu ještě hážu očkem po přítomné policii. V uniformách tu postává pár mládenců. Mávají dětem. Jdeme to zkontrolovat ještě ke vstupu u kotle. Nevidím rozdíl. Jen těch děcek odtud neodchází tolik a to sedmero příslušníků na téhle straně stadionu má od pohledu přece jen něco odslouženo.

Českobudějovický kontrast

Druhý den mířím od rodiny domů - s plánovanou zastávkou v Budějcích. První rozdíl mě trknul ještě před odjezdem. Zatímco na vstupence na rakouskou Bundesligu byl čas otevření vchodů, na té k utkání české nejvyšší soutěže nic takového nedohledám. Detail, ale v plánování potěší.

Asi padesát minut před výkopem přijíždím k parkovišti přímo u vstupu. Jsem málem první. Se stejným předstihem o den dřív už jsme se táhli v koloně. U automatu zjišťuju, že v neděli se neplatí ani u stadionu. Přes prázdná místa nadepsaná press tedy mířím ke vchodu.

Čekám na kolegu a mezitím trochu znejistím. Přichází pár rodin s dětmi a nikdo z návštěvníků zatím neměl šálu, čepici ani nic jiného s černobílým motivem. Z obavy, jestli náhodou dneska na Střeleckém ostrově není místo fotbalu matějská mě vyvádí až první kolemjdoucí se šálou - modrou v barvě hostující Sigmy.

Doplněný kolegou skenuju lístky z mobilu a bez front mířím na stadion. Z okýnka nadepsaného textem “malinovka není” se strávníkům vydává pivo a klobása. My bereme nealko Budvar a míříme na naše místa. Nádechu vesnického fotbalu se nezbavuju ani po usednutí. Přemýšlím, co všechno místní sedačky už musely zažít.

Ze zadumání mě vytrhnou přímo před námi se rozvičující hráči, ale i postupně se plnící tribuny. Nakonec se počítadlo zastavilo na čísle 2398 návštěvníků. Na poslední Dynamo slušný, říkám si při vzpomínce, jak tu během mých v Budějcích strávených středoškolských let chodila sotva tisícovka.

Hlasatel v monologu vyjmenuje sestavu a za chvíli je za tichého přihlížení tribun zápas v plném proudu. Svou příležitost vycítily asi dva tucty přespolních fanoušků a popěvkem zkouší hnát Olomoučáky kupředu. Čest domácích příznivců se snaží držet jedna nepočetná skupinka za brankou.

Na trávníku byl ale stav opačný - Budějčtí měli navrch a na pravé straně kombinující Šigut, Suchan, ale i sbíhající si Čermák a Alli párkrát dokázali východní tribunu nadchnout. Na gól si ale museli domácí počkat až do druhé půle kdy se prosadil Martin Králík. Druhý přidal kapitán Zdeněk Ondrášek a zdálo se být rozhodnuto.

Pak ale Králík doplnil gól v zápisu ještě červenou kartu a finále zápasu zdramatizoval. Hosté snížili na rozdíl jediné branky a emocemi protkaný závěr příležitostně vyhecoval i ojedinělé příznivce domácích ke snaze rozeřvat přísedící tribuny. Ty vždycky pošetilcům odpověděli… na chvilku.

Finálním hvizdem spadl tribunám kámen ze srdce. Dynamo v druhém domácím utkání v řadě uhrálo tři body a odrazilo se z posledního místa. Olomouc zase za jeden bod v posledních pěti duelech odměňuje trenéra předčasnou letní přestávkou.

Hráči Sigmy míří ke svým příznivcům v jim určeném výběhu. Domácí fotbalisté mezitím vypadají trochu zmateně s kým že mají oslavovat oni. Marně vyhlížejí kotel. I ambici udělat si kolečko a děkovačku rozložit mezi všechny tribuny sabotují fanoušci. Ti už dávno proudí ven.

Zvedám se teda taky. Ještě před odjezdem obligátně pokukuju po neslavných příslušnících policejních sborů. U výstupu z východní tribuny stojí jedno auto. Druhá hlídka to jistí z parkoviště, doplněná dvojicí kolegů od městské. Východ pro fanoušky hostí si sama monitoruje asi pětice ve vestách bezpečnostní firmy. Přihlížejí, jak olomoučtí vedle procházejících Dynamáků diskutují, jestli budou mít nového kouče ještě než dojedou domů.

Já sedám do auta a řadím se do kolony opouštějící přece jen naplněné parkoviště. Dramatický závěr mi rozčarování ze srovnání černobílých klubů na opačných stranách hranice přece jenom vytloukl z hlavy. Podruhé ve dvou dnech díky tomu odjíždím spokojený.


Jak se vám článek líbil?

Průměr:

88.8%




Daniel Krob

Fotbalový novinář se zálibou v řeči čísel. O Bundeslize, Bayernu, ale i Premier League píšu pro Kopačák, Football Club a pod svým jménem na sítích.
StaršíDeset důvodů, proč sledovat Asijský pohár