Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Používáním webu s tím souhlasíte. Další informace.
Autor: Hanis Podmol 16.3.2019

Blog: Nezapomenutelný večer

(Zdroj obrázku: isport.blesk.cz)

 

„Kámo, jedem na Slavii.“ Touto větou začal můj největší fotbalový zážitek, který mi zůstane v mysli až do smrti. Můj děda dodnes vypráví o zápase ostravského Baníku s německým Bayernem a zaplněných Bazalech. Já budu svým vnoučatům vyprávět o zápase Slavia – Sevilla.

Hned po losu osmifinále Evropské ligy, kde byla Pražanům vylosována právě Sevilla, jsem byl přesvědčený, že se na ten zápas musím dostat. Ani jsem nevěděl, jestli se hraje nejdříve v Edenu (já vím, Sinobo Stadium) nebo ve Španělsku, ale prostě jsem chtěl jet. Vždyť co může chtít český fotbalový fanoušek víc než osmifinále Evropské ligy, proti jejímu trojnásobnému šampionovi. Navíc když jsem věděl, že bychom se díky menším konexím mohli dostat k lístkům. Za týden od spontánní zprávy na messengeru bylo jasné, že večer 14. března strávím na ochozech vyprodaného Edenu.

zdroj: slavia.cz

Protože studuju v Brně, vyjížděl jsem do hlavního města už krátce po druhé hodině odpoledne, protože chci mít vždycky časovou rezervu. Navíc před takovou událostí, kterou jsem si nechtěl nechat ujít díky vlakovému zpoždění. A co myslíte, že se stalo? No samozřejmě problém. Porucha tažného vagonu, která zapříčinila, že náš vlak musel jet celou cestu poloviční rychlostí a v jedné chvíli to dokonce vypadalo, že zůstaneme trčet někde u Pardubic. V tu chvíli mě začala strašit představa, že zápas nestihnu, ale rychle jsem takové myšlenky zažehnal. Nakonec jsem do Prahy dojel s hodinovým zpožděním v 18:30, což znamenalo, že budeme stíhat tak tak, protože kamarád bydlí na druhém konci Prahy, přímo do uhlopříčky se slávistickým stadionem.

Několik sprintů a štěstí na spoje ke stadionu znamenalo, že jsme už ve 20:15 stáli před Edenem, kde se tlačily davy natěšených fanoušků. Protože jsem od oběda nic nejedl, využil jsem služeb McDonald´s na stadionu a potom jsme už postupovali ke vchodu na stadion. Zažil jsem Allianz Arenu i San Siro a musím přiznat, že Sinobo Stadium je na srovnatelné úrovni (ne velikostí) s bavorským stadionem, protože organizace a útroby stadionu byly na vysoké úrovni. Po prvotním zkoumání a nadšení jsme našli naše místa, která se nacházela v horním sektoru, v oblasti rohového praporku a na dosah tribuny Sever, což mi dělalo největší radost. Musím se přiznat, že jsem tak trochu fotbalový blázen a už od zápasů s Genkem jsem často usínal se sluchátky, ve kterých zněl playlist slávistických pokřiků a chorálů. Užíval jsem si rozcvičku a plnící se tribuny a snažil jsem se nasát atmosféru očekávání a odhodlání, která se nesla celým stadionem.

S kámošem jsme si před zápasem řekli, že je nám jedno, jak zápas dopadne, ale že si chceme aspoň jednou zakřičet „gól“.  To jsme ještě nevěděli, co nás v dalších třech hodinách čeká. Na řadu přišel dlouho očekávaný nástup hráčů a celostadionové choreo s nápisem „KLUCI BOJOVAT“,  které mě naprosto uchvátilo a zápas mohl začít. Víte, jedna věc je sledovat zápas v televizi, ale včera mi došlo, jaký je rozdíl mezi tím sledovat Eden a sledovat v Edenu. Atmosféra byla nepopsatelná, několikrát mi naskočila husí kůže a zápas mě naprosto vtáhl. Ač jsem fanoušek Opavy, začal jsem nahlas zpívat naučené chorály, křičel jsem na rozhodčího a nadával zdržujícím hráčům hostů. Když jsem si to v jeden moment uvědomil, došlo mi, že tohle všechno se mnou dělá hloupý fotbalový zápas (!), ale nehodlal jsem přestat. Rozhodl jsem se prožít ty chvíle naplno. Do toho všeho celý stadion hnal hráče za neskutečným výsledkem.

Průběh zápasu všichni znáte, ale jedna věc pro mě byla naprosto úžasná. Uvědomil jsem si totiž, že jsem svědkem mimořádného výkonu na opravdové evropské úrovni. Sledovat pohyb a součinnost Slavie, bouřící stadion, držení míče španělským týmem. Strašně moc se mi líbily výkony Alexe Krále a Ondřeje Kúdely, ale jak jsem napsal, celý tým hrál výborně. Bylo to jako sledovat šachy, každý tah byl dokonale promyšlený a jediná chybka, špatný pohyb či nedobré rozhodnutí mohlo změnit celý zápas. Až se mi nechtělo věřit, že jsem na fotbale v Česku.

No, a když přišly góly, kterých bylo nakonec dohromady sedm, cítil jsem se jako v sedmém nebi. První gól Pražanů bylo překvapení a radost. Penalta Sevilly zklamání, Bořilův pád a následný pokutový kop paráda a výstavní trefa Munira umlčela celý stadion. Před prodloužením byla cítit euforie společně s mírnými obavami z potenciálního gólu Sevilly, který by znamenal, že SKS musí vstřelit dvě branky.

Za zmínku stojí rozhodně také Tomáš Vaclík, kterého mi bylo chvílemi až líto. Ano, ten kluk chytal za Spartu, ale po celou dobu, kdy chytal před Severem, mu fanoušci domácích nadávali, při každém dotyku s míčem bučeli a snažili se mu dostat pod kůži. Řekl bych, že se jim to párkrát povedlo, protože reprezentační brankář několikrát chyboval v rozehrávce. Když jsem sledoval tyto scény a také penaltu Ben Yederra, kdy na něj pískalo dvacet tisíc lidí, uvědomil jsem si, jak psychicky náročné to na hřišti musí být. V televizi to člověk tolik nevnímá, ale pokud jste opravdu na stadionu, je to všude kolem a všechno je třikrát hlasitější.

Gól na 2:3 byla studená sprcha a v tu chvíli byli Sevillistas na koni, navíc, Vazquéz slavil gól hodně odvážně, přímo pod slávistickým kotlem. Co se dělo potom, to byla pohádka. Branka van Buurena naprostá bomba a v tu chvíli všichni začali věřit, že se postoupí. Každý byl na nohách a svými hlasivkami se snažil tým povzbudit, kotel udával chorály a tribuny se přidávaly. Byla to paráda a nechtěl jsem, aby to skončilo. Poslední minuta prodloužení byla jako sen. Přímý kop, poslední šance zápasu, nepřehledná situace, pas na Olayinku, jedna zasekávačka… „tyvole střílej“…. druhé naznačení… „hlavně to neposer“… přihrávka a souhra náhod, která dokutálela míč do sítě odpálila obrovskou vlnu euforie, kterou jsem nikdy předtím nezažil. Všichni vyskočili a křičeli, lidé se objímali mezi sebou a dobré dvě minuty všichni křičeli to nejkrásnější slovo na fotbalových tribunách – góóóól! Ani po rozehrávce se nepřestalo skandovat a já si uvědomil, že něco podobného už možná nikdy v životě nezažiju. Měl jsem husinu po celém těle a byl jsem šťastný. Měl jsem upřímnou radost, prožíval euforii v sektoru 204 po boku nejlepšího kámoše a užíval jsem si ten moment, na který nechci nikdy v životě zapomenout. Dovolím si tvrdit, že to byl největší zápas v historii SK Slavia Praha a já jsem nadšený, že jsem mohl být u toho. Fantazie. AŤ ŽIJE SLAVIA!!!


Jak se vám článek líbil?

Průměr:

95.8%



Průměr: 95.8%






Hanis Podmol
Devatenáctiletý fotbalový nadšenec ze Slezska, jehož životní vášní je vše, co se točí okolo kulatého nesmyslu. Od 10 let zkoušel psát články, které brzy začaly slavit úspěch. Je fanouškem londýnské Chelsea, avšak zaujatost u něj nehrozí. Jednou by se rád stal trenérem.