Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Používáním webu s tím souhlasíte. Další informace.
Autor: Hanis Podmol 17.9.2018

Cestujeme na fotbal: Návštěva San Sira


Když jsem začal sledovat fotbal, v AC Milán zářil Kaká po boku legend jakými byli Gattuso, Maldini či Nesta. San Siro se pro mě tedy stalo jedním ze symbolů fotbalové Itálie a vždycky jsem si tajně přál jej navštívit, protože se jedná o nejdůležitější stadion na Apeninském poloostrově.

Na začátku minulého léta jsme s kámošem vymysleli výlet do Milána, kde měl být jedním z bodů našeho programu návštěva muzea a prohlídka tohoto legendárního stánku. Ovšem náhody se dějí, a já to beru jako odměnu za to, jak jsem fotbalu oddaný, a tak se stalo, že se na den našeho příletu nalosovalo 4. předkolo Evropské ligy UEFA proti makedonské Skendhije. Neváhali jsme a přes viagogo jsme objednali lístky, jejíchž cena byla něco málo pod 2 000,- Kč. Automaticky nám byl vybraný sektor za bránou, což beru jako menší loterii, protože web nám nenabízel možnost vybrat si místa, ale pouze cenovou kategorii. S vytisknutými vstupenkami nám tedy nezbývalo nic jiného, než se začít těšit na zápas.

Po příjezdu do hlavního města módy jsme měli lehké problémy s MHD, ale nakonec jsme se dostali včas na byt, odkud už jsme spěchali na zápas, který měl plánovaný výkop na 20:45. Musím říct, že spoje na stadion jsou vynikající a už odpoledne můžete ve městě vidět jednotlivce v černočervených dresech, jak se tramvají či metrem sjíždějí k San Siru. My jsme vystoupili na konečné zastávce "Lotto", odkud jsme se nechali unášet davem, přičemž jsme si ani nevšimli, že cesta trvala zhruba 20 minut. A pak to přišlo! První setkání s legendou...

Na první pohled mi uhranula monumentálnost této ikonické stavby, které vévodí červené ocelové střešní vzpěry. Udělali jsme pár fotek a už to začalo nabírat obrátky. Cca v kilometrovém okruhu od stadionu, který leží uprostřed menšího parku, se začali objevovat stánky se suvenýry a jídlem. Co mě zaujalo bylo, jak váženým a oblíbeným hráčem je Leonardo Bonucci, který přišel z konkurenčního Juventusu a jehož dres má snad každý desátý fanda AC.

Pohltil nás dav fandů, ale co mi chybělo byly menší skupinky, které by zpívaly nějaké chorály, což jsem v takovém množství lidí očekával a třeba na Bayernu je to běžnou záležitostí.

Pak ale přišla i negativní zkušenost. Po celém Milánu chodí černošští uprchlíci, kteří si s turisty začínají plácat, a hrát si na největší kamarády, přičemž vám kolem ruky uvážou provázky různých barev - u stadionu byly v barvách AC Milán.... Když už se chcete rozloučit a přijde vám to otravné, začnou vám nadávat, že chtějí peníze za to, že máte jejich provázek. V centru města se tyto situace obvykle snaží řešit policie a po 2 hodinách nám to už přišlo otravné, ale před stadionem je těchto pochybných černochů milion a nikdo s tím nic nedělá. Nejhorší je, že se tzv. "provázkáři" velmi chytře staví do řad před vstupy na San Siro a nemáte tak šanci se jim vyhnout!!! Nás tahle nechtěná charita stála každého 2 eura, protože jsme se s tím setkali poprvé a skupinka 4 individuí nás přechytračila už v parku, než jsme stačili zjistit, o co vlastně jde. Doporučuju si na to dát opravdu POZOR a přejdete tak zbytečným nepříjemnostem.

Po téhle studené sprše nás už čekal vstup na domovskou půdu Rossoneri....

Protože se jednalo o moji první zkušenost s viagogo, byli jsme trochu nervózní, aby nebyl žádný problém s lístkama. Nakonec šlo všechno hladce a "sekuriťák" se jen zeptal, jestli u sebe nemám nějaké nože nebo zapalovače. Batoh jenom lehce prohmatal, dovnitř se skoro ani nepodíval. Lepší ostrahu máme i v  Opavě.

Po vstupu do areálu stadionu mi ještě víc došlo, že jde o betonové monstrum, které by snad přežilo i výbuch atomové bomby. Na sloupech byly rozepsány vchody do jednotlivých sektorů, takže nebyl problém najít ten náš. Když jsme stoupali po schodech, ukázalo se, že se nejedná o zrovna nejmodernější stánek, ale i tak převládalo nadšení a už k nám doléhal zvuk z tribun.

Při vstupu do našeho sektoru na mě dýchla italská atmosféra. Pořád někdo na někoho křičel, dostat se na místa přes všudypřítomný zmatek nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se nám to však povedlo a usedli jsme na naše vybledlé, lehce špinavé sedačky. Zhruba 15 minut před výkopem to tam vypadalo jako na italské diskotéce z 80. let, protože z reproduktorů zaznívaly opravdové hitovky, které by se hodily spíš do nějakého klubu než na fotbalový stadion.

Okamžitě jsme se s kámošem začali fotit a netrpělivě čekali na výkop zápasu. Potom přišlo to, na co jsem se celou dobu těšil - vyvolávání hráčů. Husina mi naskočila po celém těle a ikdyž italsky umím jenom "UNO, DUE, TRE", křičel jsem jako nejvěrnější fanda. Před výkopem ještě došlo k uctění památky Baresiho, což jen podtrhlo to, jak si v Milánu váží legend.

Stadion mi připadal celkem plný, všude, kam jsem se podíval byly mraky lidí v dresech, prořídlé byly pouze postranní tribuny a hlavně nejvyšší sektory, přesto byl neskutečný hluk a Curva Sud se činila přesně tak, jak jsem očekával. Atmosféra byla vynikající, a podíl na tom měli také horkokrevní Makedonci, kteří dělali peklo snad jen 20 řad nad náma. Proto pro mě bylo překvapením, že jediné, co nás od nich dělilo, bylo pouze tvrzené sklo do výšky maximálně 2 metrů. Později jsem zjistil, že na San Siru bylo "pouze" 40 000 lidí z celkové kapacity, která je dvojnásobně vyšší - chtěl bych zažít vyprodáno, když už tohle mi přišlo super.

Italští fanoušci jsou trochu specifičtí - svojich hrdinů si váží, ale v jedné vteřině jsou schopni jej poslat do všech možných otvorů. Krásně to potvrdila situace, kdy přihrával Montolivo přes celou šířku hřiště - na začátku byla obdivuhodná slova a všude se ozývalo "belle belle!!!", ale když se přišlo na to, že je pas o trochu vyšší, ihned se to změnilo na divoké rozpřahování rukou a ťukání si na čelo. Pokaždé, když se ozvali fanoušci hostů, ozvalo se všudypřítomné "merde", což jsem vyhodnotil jako nejpoužívanější slovo na italských stadionech.

V průběhu zápasu chodili roznašeči piva a coca-coly, jenže ne takoví, jako jsem viděl na několika dalších stadionech, ale jejich nosítka byla jednoznačně značky "udělej si sám" a tak se nejednou stalo, že se jim pití rozlilo. Prostě bylo na co koukat i mimo fotbal. Překvapilo mě taky, že se všude kouřilo, což už na stadionech není takovým zvykem - taky proto "Návrat do minulosti".

Jednoznačný výsledek 6:0 byl výborný, poněvadž jsme si mohli několikrát zakřičet gól a vidět naživo hráče, jakými jsou například Bonucci nebo Donnarumma, je zážitek na celý život. A ještě jedna poznámka. Jednalo se o play-off Evropské ligy, ale nikde na stadionu nebylo její logo. Žádné lemování stadionu, hymna před zápasem, světelné reklamy. Nikde nic, což mě velice překvapilo. Nakonec se u finálního skóre na světelné tabuli logo objevilo, ale čekal jsem rozhodně víc.

Návštěvu San Sira opravdu doporučuju, ale pokud se chcete kochat nejmodernějšími architektonickými prvky a vymoženostmi, nebude pro vás tento stadion tím pravým. Co se ale týče atmosféry a historie klubu, není na světě snad lepší místo na fotbal. Jsem rád, že se mi podařilo zažít fotbalovou Itálii na vlastní kůži.


Jak se vám článek líbil?

Průměr:

82.1%



Průměr: 82.1%






Hanis Podmol
Devatenáctiletý fotbalový nadšenec ze Slezska, jehož životní vášní je vše, co se točí okolo kulatého nesmyslu. Od 10 let zkoušel psát články, které brzy začaly slavit úspěch. Je fanouškem londýnské Chelsea, avšak zaujatost u něj nehrozí. Jednou by se rád stal trenérem.