Kopačák

Ve druhém díle naši rubriky, ve které vám přinášíme osobní zážitky z návštěv fotbalových stadionů, se společně podíváme do Německa. Konkrétně jde o mnichovskou Allianz Arenu – domovský stánek nejúspěšnějšího německého klubu, Bayernu Mnichov.

Tento fotbalový stánek s kapacitou 75 000 diváků byl otevřen v roce 2005 jako jeden ze stadionů pro mistrovství světa. Stadion jsem osobně navštívil dvakrát v rozmezí jednoho roku, ačkoliv se jednalo spíše o souhru náhod.

 Moje první návštěva byla dopředu plánovaná, protože jsme se s rodinou vydali na předsezonní turnaj pořádaný právě v bavorské metropoli. Zájezd na Audi Cup 2015 jsme si zakoupili přes českou cestovní agenturu, ale dobrodružství to bylo minimálně stejné, jako v Miláně, kdy jsem celou cestu plánoval sám. Při příjezdu na stadion jsme stále, a jako jediní, neměli své lístky, protože se delegátovi nepodařilo sehnat 5 míst vedle sebe, i když to podle předchozí mailové konverzace neměl být problém.

Tato situace nám trochu zkomplikovala naplánovanou předzápasovou aktivitu, a to návštěvu tzv. Erlebniswelt, což je muzeum FC Bayernu Mnichov, jelikož se v den turnaje každý návštěvník musel prokázat vstupenkou. Velkým zážitkem byla už jen samotná cesta z parkoviště ke vstupu do muzea. Musím konstatovat, že celý areál stadionu je postaven sehr pünktlich a vše je promyšleno do posledního detailu. Veškeré ukazatele ve 3 jazycích, dostatek košů, fanzóna před stadionem a zároveň velký pořádek a pocit bezpečí.

Pro mě byla návštěva tohoto stadionu splněným snem, protože to bylo vůbec poprvé, co jsem jel na zápas takového velkoklubu. Jako první tedy na řadu přišla prohlídka muzea. To velice doporučuji všem fotbalovým nadšencům, protože je koncipováno velmi moderně, prohlídka je zajímavá a narazíte na velké množství netradičních expozic. Kromě dresů a trofejí zde najdete také detailně rozebrané panely, ze kterých je zhotoven plášť arény, napodobeninu kanceláře ředitele klubu, nebo si můžete vyzkoušet, jaké to je sedět v klubovém autobusu. Vše je interaktivní a v muzeu najdete nespočet digitálních obrazovek s nejrůznějšími aktivitami. Jak už jsem psal, navštívit muzeum byl obrovský zážitek, který vřele doporučuji zažít.

Turnaj byl obsazen velice kvalitně, když se organizátorům k domácímu týmu podařilo přivést Real Madrid, AC Milán a londýnský Tottenham. K zápasům se vyjadřovat nebudu, protože tato rubrika je hlavně o stadionu samotném.

Vstup byl bez problémů, žádné tlačenice, pracovníci byli příjemní a většinu času se usmívali. Po vstupu na stadion mě zaujala čistota a velké množství členů pořadatelské služby. Celé je to zorganizované tak, že se člověk dostane pouze do sektoru, ve kterém se nachází jeho místo, takže volný pohyb a prohlídku ochozů rozhodně nečekejte.

Sehrály se dva zápasy a ten mezi Realem a Tottenhamem doprovázela velmi vlažná atmosféra, protože stejně jako na většinu takových turnajů i na tento dorazili převážně turisté. Zápas domácího týmu už byl sice o něco hlučnější, ale o žádnou elektrizující atmosféru nešlo. I přesto jsem však měl husí kůži na rukou, když se na mě valila sedmdesátitisícová mexická vlna. Sedačky byly pohodlné a výhled z našeho sektoru za brankou mě velice příjemně překvapil.

Potom přišlo něco, co mě absolutně šokovalo a na českých stadionech se toho asi nikdy nedožijeme. Tento šok se skládal ze dvou částí. O poločase jsem dostal chuť na bavorskou klobásu a očekával jsem, vzhledem k počtu lidí, velmi dlouhé čekání. K mému překvapení se nic takového nedělo! Tady se totiž ukázala německá pečlivost a organizace v celé své kráse. Systém je vymyšlen tak, že si fanoušek před vstupem na stadion musí za zálohu několika eur zajistit tzv. Arena Card, kterou na pokladně nabije penězi. V praxi to tedy vypadá tak, že jsou nákupy velice rychlé, člověk nemusí hledat drobáky a prodavači neztrácí čas vracením peněz. Vše proběhne jen přiložením karty ke čtečce. A tak jsem se ke svému Weisswurst Menü dostal za 5 minut.

No a po jeho konzumaci přišlo překvapení číslo dva, záchody. Šlo snad o kilometr dlouhou chodbu, jejíž zdi byly kompletně polepeny nálepkami fotbalových týmů, mezi kterými jsem narazil i na tu plzeňskou. Kdo očekával pisoáry, mýlil se. Po celé délce se totiž táhl nerezový „kanál“. Můžeme zde pochybovat o absenci soukromí a velmi stísněném prostoru, ale účel světí prostředky – opět žádné řady.

Spokojený jsem se vrátil na své místo a nechal se unášet atmosférou moderního fotbalového stánku. Po skončení zápasu jsme bez problému opět dorazili k našemu autobusu a domů se vraceli s velkým množstvím zážitků a pozitivních dojmů z mnichovského kolosu.

Má druhá návštěva se odehrála skoro rok po Audi Cupu, když jsme se školou vyrazili na výměnný pobyt do Bavorska a k mému neskutečnému štěstí byl tématem celého programu právě sport. A co jiného mohlo být považováno za hlavní bod celého pobytu? No přece Arena Tour s průvodkyní!

Dostali jsme se do veškerých útrob stadionu včetně šatny FCB, tiskové místnosti a největším zážitkem byla simulace vstupu na hřiště při znělce Ligy mistrů. Byl jsem štěstím bez sebe a můj mozek nestačil vstřebávat nepřeberné množství informací. Velice zajímavá byla informace o speciálních poznávacích značkách na autech hráčů nebo o rozměrech světelné tabule na stadionu, která je údajně tak velká, že se na její plochu vlezou dva byty 3+1!

Můžu tedy říct, že mám mnichovský stadion prochozený křížem krážem a načerpal jsem o něm mnoho informací. Jeho návštěvu doporučuji všem, kteří chtějí zažít něco neobvyklého a rozšířit své portfolio zážitků a vědomostí.