Kopačák

Manchester United od konce Alexe Fergusona neprožívá skvělé období, ani José Mourinho nebyl tím pravým, který by na legendárního Skota dokázal navázat a vrátit jednu z největších fotbalových značek zpět mezi světovou elitu. V tomto blogu bych se jako dlouholetý fanoušek United chtěl zamyslet nejen nad působením Mourinha, ale celkově nad podobou klubu v posledních letech. Blog bude vzhledem ke své délce rozdělen na dvě části. V té první se zaměřím na období před příchodem Mourinha, v sobotu pak vyjde druhý díl, který se bude věnovat jemu a krátkému zamyšlení nad budoucností klubu.

Začátek nové éry

Alex Ferguson se s klubem rozloučil na konci sezóny 2012/2013 ziskem titulu, druhý Manchester City za sebou zanechal o 11 bodů. Bylo jasné, že to klub ovlivní, rozhodně se ale nečekalo, že až takovým způsobem. Sám Ferguson pomáhal vybrat svého nástupce, důvěra padla na krajana Davida Moyese, který více než deset let odváděl dobrou práci v Evertonu. Za mě to byla skvělá volba, Moyese jsem si přál a i vzhledem k dlouhému působení v Evertonu a znalosti Premier League jsem v něm viděl ideálního nástupce na několik let dopředu. No, nový kouč to měl těžké…

(Zdroj obrázku: Scoopnest.com)

Když se nad tím zpětně zamyslím, na Moyese čekala možná jedna z nejtěžších prací, kterou může trenér dostat a předběžně byl odsouzen k neúspěchu. Ačkoliv tým vyhrál titul, neřekl bych, že měl tehdy nejlepší kádr. Bylo to mnohdy vidět i během sezóny, hráči United ve vícero zápasech nebyli dominantní, ale měli velmi silné závěry, dokázali otočit spoustu zápasů a měli také rozstříleného Van Persieho. Celý tým byl dlouho pospolu, a hlavně byl dlouho s Alexem Fergusonem, který znal hráče a dokázal z nich vyždímat maximum. Navíc osu týmu tvořili většinou třicátníci, kteří měli velké slovo u spoluhráčů a byli oblíbenci fanoušků.

A teď si to představte z Moyesova pohledu. Přijdete do týmu, který minulý rok vyhrál titul, který není zvyklý utrácet zbytečně moc peněz, a který je plný hráčů, jež pár let zpátky patřili na svém postu mezi vůbec nejlepší na světě… Těžko si mohl dovolit nějak razantně přebudovat mistrovský tým, zasahovat výrazně do kabiny, dávalo i podle mě smysl hrát s tím, co je k dispozici a k větším krokům sáhnout případně později. Nutností byl nákup kvalitního středního záložníka, který týmu chyběl od konce Paula Scholese. Velmi blízko byl příchod Andera Herrery, ale co si pamatuji, byly problémy i v ceně přestupu, United za hráče nechtěli dávat o pár milionů více. Trochu z nouze byl tak na závěr přestupového období přiveden Marouane Fellaini, kterého Moyes znal z působení v Evertonu.

Sezóna neprobíhala nejlépe, spousta hráčů nedokázala předvádět výkony, kterými by více pomohli novému kouči a Moyese moc nepodrželi ani fanoušci, kteří v hojném počtu před sezónou hlásali, že jsou ochotni na výsledky práce nového kouče počkat. Moyes ještě v zimě doplnil tým o Juana Matu, což mi dávalo smysl a dva roky po sobě zvoleného nejlepšího hráče Chelsea jsem v sestavě uvítal. Výsledky se ale nelepšily, tlak narůstal a když bylo jisté, že si klub další rok po dlouhé době nezahraje Ligu mistrů, Moyes byl vyhozen.

(Zdroj obrázku: Sky Sports)

Abych tohle angažmá shrnul… Nechci se tímto Moyese zastávat, nebyla to taková silná osobnost, která by dokázala udělat potřebné změny, dodat kabině nový impuls, získat si potřebný respekt. Jak jsem ale napsal, měl to ohromně těžké, tým nebyl připraven na razantní změny a on sám toho za sebou neměl tolik, aby to zvládl. Moyesovo angažmá nehodnotím zas tak negativně, jako mnozí další fanoušci, protože se tímto alespoň ukázalo, že je potřeba jít jinou cestou a vynaložit větší prostředky na posílení kádru. Po krátkém záskoku v podobě Ryana Giggse tak dostal důvěru Louis van Gaal.

Van Gaalova filozofie

Sázka na holandského stratéga dávala smysl. Vzhledem ke svému věku to neměl být někdo, kdo u týmu zůstane dlouho, ale měl to být člověk, který dokáže využít své bohaté zkušenosti a položí skvělý základ nebo přímo vybuduje nový Manchester United.

Van Gaal udělal mnoho přestupů, utratil spoustu peněz, ale zase na druhou stranu přivedl hráče, kteří povětšinou dávali smysl a přebudování kádru bylo potřeba. Nové hráče však neuměl nebo možná nebyl schopen s jeho přístupem využít. Na tiskovkách až moc často zmiňoval slovo filozofie. Každý trenér nějakou má, on chtěl týmu předat tu svou, to by bylo v pořádku. Zatímco ale Klopp později v Liverpoolu zmiňoval, že nechce hráče omezovat a snažil se jim na hřišti najít nejlepší místo, kde by mohli vyniknout, u nizozemského kouče jsem měl z jeho slov pocit, že hráče bere jako roboty, kteří budou hrát to, co jim řekne. Nemělo to úspěch a některé posily vyloženě svým vnímáním fotbalu ničil. Za všechny bych uvedl Angela Di Maríu a Memphise Depaye. Di María měl možná nejokouzlující nástup, jaký jsem u hráče Manchesteru United viděl. Tehdy byl podle mě jeden z nejlepších hráčů světa, měl za sebou fantastickou sezónu v Realu Madrid a herní pohodu ukazoval v prvních zápasech i po přestupu do Premier League. Byl jsem nadšen z jeho patiček, technické kvality, tohle byl hráč, kolem kterého se mohl postavit nový tým. Zatímco v Realu mnohdy poslední rok nastupoval ze středu zálohy, Van Gaal jej zkoušel často na různá místa a šikovný Argentinec šel výkonnostně dolů. Poté se projevila také jeho nepříliš silná psychika, které nepomohla ani návštěva zlodějů v jeho domě. Di María to celkově neunesl a prakticky si vyžadonil odchod do PSG. U Depaye o rok později to bylo podobné. Mladé křídlo excelovalo v nizozemské lize, Van Gaal jej však téměř okamžitě začal stavět pod hrotového útočníka a někdy i výš. Depay neměl takové zkušenosti, aby to zvládl, na kraji hřiště je přeci jen více prostoru a hlavně více času s míčem něco udělat. Memphis se tak prvními zápasy protrápil, nezískal si fanoušky, a u tak mladého hráče to může znamenat problém. Těžko říct, zda by s lepším zacházením byl nyní tahounem United, ale myslím, že by nebyl brán jako takový propadák. On i Di María měli kvalitu, kterou však těžko mohli naplno ukázat.

(Zdroj obrázku: Sky Sports)

Van Gaal založil hru na příliš velkém držení míče. Zatímco Barcelona hrála své tiki taka na polovině soupeře, hráči United si míč většinu času ťukali u půlící čáry. Celý přechod byl velmi pomalý, dobře organizované týmy neměly problém se seskupit a na svého soupeře si počkat. Van Gaal až příliš dbal na držení míče a očividně neměl rád, když se hráči pouštěli do riskantnějších věcí. I z toho důvodu tolik nehrával Ander Herrera, který se do United přeci jen dostal a byl jednou z prvních posil nového kouče. Herrera si už během přípravy získal fanoušky, kteří v něm konečně viděli vytouženou posilu do středu zálohy, hrál dobře, bojoval a také se pokoušel o těžší přihrávky směrem dopředu, což se přísnému kouči nelíbilo a Španěla posadil. Důraz na opatrnost byl až příliš velký a stejně spousta nerozhodných zápasů ve výsledku končila tím, že se poslední minuty nakopávaly míče na Fellainiho. Něco takového bylo vidět už i za Moyese a myslím, že tohle byl i hlavní důvod, proč se stal vlasatý Belgičan tak neoblíbeným. Když přišel Fellaini, z nudné neefektivní hry se přešlo na antifotbal.

Van Gaal úspěch do týmu nepřinesl. Pomohl jej změnit, během jeho působení odešly některé dlouholeté stálice klubu, ale hra nebyla dobrá a výsledky byly ještě horší. Čas na změnu byl nevyhnutelný. Na druhou stranu i tady bych viděl nějaká pozitiva. Když se Van Gaalovi zranilo několik hráčů, zkoušel hráče z juniorky a často úspěšně. Vždy jsem byl toho názoru, že tým jako Manchester United musí mít ve své akademii hráče, kteří mají potenciál hrávat v prvním týmu. Ne třeba pravidelně či v základu, ale mohou jej vhodně doplnit a v kombinaci se zkušenějšími hráči být přínosem. Nutno dodat, že když jsem většinou viděl mladíky na hřišti, nezklamali mě. Nepovedený zápas nebo zranění je však kolikrát poslaly zpět do rezervy či do jiného klubu.

První část je u konce, v sobotu se na tento blog naváže druhým dílem, ve kterém se již zaměřím na Mourinhovo působení a trochu se zamyslím i nad budoucností klubu.