Kopačák

Balkán. Když se mezi fotbalovými fanoušky řekne tohle slovo, každému se hned vybaví hořící tribuny, obrovské choreografie, výtržnosti, dýmovnice a bouřlivá atmosféra. Na vlastní kůži se mi to povedlo zažít v létě při čtrnáctidenním putování s přáteli. Prvně jsme si pomýšleli na městský zápas mezi Crvenou Zvezdou a OFK Bělehrad, ten jsme ale v Bělehradu nestihli, protože jsme potřebovali stihnout přesun právě do Sarajeva.

Nejprve jsme nevěděli, jestli tenhle den ještě v hlavním městě Bosny a Hercegoviny budeme, a tedy vůbec stihneme utkání prvního kola bosenské ligy na stadionu Željezničaru Sarajevo, klubu, za který v minulosti nastupoval třeba legendární Edin Džeko, než přestoupil do Teplic. Nepokoušeli jsme se tudíž o sehnání lístků online. Byla by to marná snaha, jak se dozvídáme po diskuzi s místními na stadionu, neboť to ani nejde, pokud nemáte klubové členství. Nám stačilo se pár hodin před zápasem stavit u okénka se vstupenkami zvenku stadionu.

Chlapíkovi, který vypadá, že angličtinu slyší poprvé, se snažím vysvětlit, že chceme vstupenky kamkoliv, jen ne do kotle. Když už snahu pomalu vzdávám a vytahuju překladač, najednou se zdá, že mě chápe. Vytáhne čtyři lístky a na prstech ukáže, že za ně chce 60 bosenských marek, tedy asi 190 Kč za jednu. Parádní cena, poděkujeme a odcházíme do nejbližší kavárny na šálek pravé bosenské kávy.

Večer před zápasem uděláme jen rychlou zastávku v místní sídlištní večerce na zdejší pivo Sarajevsko, popojedeme pár zastávek tramvají a jsme zpátky u stadionu nazvaném podle čtvrti ve které stojí - Stadion Grbavica. Ten byl za bosensko-srbské války rozbombardován a stal se symbolem sarajevského odboje. Dnes už je pochopitelně zrekonstruován a pojme zhruba třináct tisíc diváků. Podle oficiálních statistik jich tentokrát přišlo deset tisíc.

(Zdroj obrázku: Yunus Demirbas / FK Željezničar)

Podaří se nám narazit na pořadatele, který mluví alespoň trochu anglicky, ten koukne na naši vstupenku a posílá nás na protilehlou tribunu. Jdeme podél stadionu a potkáváme se s velkým množstvím policistů. Teda, nejsou to policisté, které potkáte ráno po cestě do práce u přechodu. Jsou to těžkooděnci v plné polní se samopaly v rukách, na to už jsme ale koneckonců zvyklí z našich domácích stadionů. Není divu, že jich tu je tolik. Nastupují proti sobě totiž domácí, bosňáci, a hosté z Bijeljiny, města v Republice Srbské. Už na první pohled jasný rozdíl - jmenovky na dresech Željezničaru jsou napsané latinkou, zatímco hráči Radniku je mají v cyrilici. Tady nejde jen o fotbal, soužití obou součástí státu je i třicet let od války velmi křehké. Většina základní sestavy Radniku jsou Srbové, a to se nikomu na stadionu vůbec nelíbí. Na hřišti jsou tedy právoplatně přivítáni ohlušujícím pískotem a bučením.

Krátká symbolická prohlídka od dědečků ve vestách zaměstnaných jako security, vycházíme schody a zjišťujeme, že pán v okýnku na lístky nás asi zas tolik nepochopil. Náš sektor je přesně sektor vlajkonošů domácích, tedy kotel. Po krátké domluvě usuzujeme, že se nám to nechce řešit a aspoň to bude silný zážitek. Zakrátko se dáváme do řeči s několika fanoušky, kteří nám říkají, že jim připadá naprosto v pořádku, že tam jsme. Upřímně, já bych asi neměl vyloženě radost, že mi do kotle lezou turisté, na druhou stranu, pokud by se chovali slušně a občas něco zaskandovali, je to vlastně úplně OK. Naprostá většina lidí pochopitelně stojí a fandí, ale kdo si chce sednout, ten si s sebou nosí igelit nebo kus kartonu a izolepu, kterými obalí sedačku, aby se neušpinil. Vypadá to, že s čištěním míst pro sezení se tu nikdo už dobrou řádku let nezabýval.

Ultras Željezničaru, kteří si říkají The Maniacs, hned zkraje zápasu odpalují bílé stroboskopy doplněné o race, ani vůně pyrotechniky tedy na tomto zápase nechybí. Celý zápas předvádí stoprocentní support a jejich fanatismus je cítit natolik, že k některým chorálům se také přidáváme, ačkoli bosensky neumíme ani slovo. Věc, která nás ovšem dost překvapila, byla jejich velmi silná podpora Palestiny. Nejenže křičeli pokřiky a měli plachty s hesly na její podporu, dokonce ve vzduchu vlála vlajka Palestiny v klubových barvách Željezničaru. U nás něco naprosto nemyslitelného.

Dění na hřišti by se dalo přirovnat zhruba k zápasům týmů ze spodních příček naší první ligy. Jednodušší bránění v bloku, méně organizované napadání, spousta technických nepřesností, to vše zdobilo tenhle zápas. Hned ve druhé minutě přichází obrovská minela domácího obránce, kterému se nepodařil zdánlivě jednoduchý odkop míče, útočník Radniku obchází vyběhnuvšího brankáře a skóruje na jižní stranu stadionu, neboli svah, na kterém stojí bagry a má pravděpodobně působit jako rozestavěná tribuna. Fanoušci se tím ale nenechávají rozhodit a ženou své mužstvo za obratem. O pár chvil později následuje heroický trojzákrok brankáře Željezničaru po závaru v malém vápně po rohu a domácím se dokonce povede do poločasu srovnat zásluhou obránce Bijeljiny, který v souboji s útočníkem nedopatřením srazí centrovaný balón za záda svého gólmana.

O pauze se vydáváme prozkoumat stadion. Ve stánku s občerstvením si o klobáse nebo pivu v kelímku o půli můžete nechat zdát. Ačkoli náboženství není přímo identitou klubu, většina fanoušků jsou muslimové. O poločase zapadá slunce a spousta z nich si kleká, otáčí se směrem k Mekce a modlí se.

V druhém poločase Željezničar přitápí pod kotlem, tlačí a kromě jednoho nastřeleného břevna se jim po zásahu obránce hostí rukou do obličeje jednoho z domácích v pokutovém území podaří vybojovat penaltu. Tu ale v zápětí neproměňují, a tak se po závěrečném hvizdu oba celky rozcházejí smírně 1:1.

Vylezeme ve spěchu ven ze stadionu, abychom nakoukli do fanshopu, než se zaplní. Nyní už nás před stadionem nevítají jen policisté. Přidali se k nim i příslušníci armády, kteří hlídají, aby se ani náhodou nemohlo stát, že by se fanoušci Radniku potkali s příznivci Željezničaru.

Spokojeni se odebíráme najít do centra nějaký podnik, kde bychom mohli u půllitru probrat své dojmy. Díky vypjatému dění na hřišti do poslední minuty i faktu, že jsme na fotbal rozhodně nejeli s očekáváním, že si nedopatřením zafandíme s fanoušky Željezničaru v kotli, se shodujeme na tom, že nám vlastně ten chlapík, který prodával vstupenky, nevědomky zajistil autentický fotbalový zážitek, na jaký člověk jen tak nezapomene.