Kopačák

Patrně jste již o fenoménu posledních měsíců v italské Serii A slyšeli. Už šestatřicetiletý italský útočník Fabio Quagliarella si podmaňuje celou soutěž, a nejen že vede tabulku střelců před takovými jmény jako jsou Cristiano Ronaldo, Krzysztof Piatek nebo Ciro Immobile, ale zároveň i v již značně pokročilém věku překonává rekordy italské nejvyšší soutěže. Obdobný scénář kariéry však nebývá tak úplně obvyklý. Například legenda Bundesligy Claudio Pizzaro je i ve čtyřiceti letech schopen nastřílet solidní množství gólů, ale určitě nelze prohlásit, že se momentálně nachází na vrcholu kariéry. V Quagliarellově případě se s trochou pomíjivosti nad herním přínosem pro svůj tým dá sezóna 2018/19 za životní skutečně považovat. Jaké překážky však musel Quagliarella při své kariéře překonávat?

Italský útočník vyrostl v malinkém městečku Gragnanu na západě Itálie. Po poměrně úspěšných začátcích v akademii si ho vytipoval FC Turín, kde v květnu roku 2000 ve svých sedmnácti letech debutoval. Vzhledem k menšímu hernímu vytížení ho však klub po dvou letech poslal na hostování do Fiorentiny, tehdy klubu Serie C2, a přestože zde nastřílel celkem 12 gólů, bránu do A týmu Turína mu to stejně neotevřelo a další dva roky strávil Quagliarella v italském Chieti, tentokráte však o jednu soutěž výš. Paradoxně až po dalších dvou úspěšných letech v Serii C1 si ho stáhl zpátky FC Turín, ovšem nemyslete si, že to pro italského útočníka znamenalo konečně posun do nejvyšší italské soutěže. I odvěký rival Juventusu totiž v sezóně 2002/03 sestoupil a musel tak další ročníky přetrpět v Serii B. Z Quagliarelly se konečně stal klíčový útočník v pro něj tehdy asi vysněném klubu, v této sezóně nastoupil do 34 zápasů a vstřelil 7 gólů, ovšem ani to nestačilo k postupu do první ligy, a tak útočník usoudil, že je čas přejít na další úroveň a konečně si zahrát v Serii A. Od tohoto momentu se Quagliarella drží italské ligy jako klíště. Od sezóny 2005/06 hrál postupně za Ascoli, Sampdorii, Udinese, Neapol, Juventus a poté následovaly dva návraty, nejprve již potřetí do Turína a následně do Sampdorie, jejíž dres obléká doteď.

Když odečteme poslední angažmá v Sampdorii, je mnoho kritérií, podle kterých můžeme hodnotit, které Quagliarellovo angažmá bylo nejúspěšnější. Pokud jde o trofeje, i podle výčtu týmů, ve kterých hrál, byste asi sami odhadli, že největší sukces zaznamenal v Juventusu. Vyhrál zde třikrát v řadě Serii A a italský pohár i superpohár. To je jeden aspekt, na druhou stranu, přestože se dokázal Quagliarella přes velkou konkurenci útočníků jako byli Alessandro del Pierro, Luca Toni, či Sebastian Giovinco dostávat na hřiště, jeho gólový přínos určitě nebyl takový, jaký si v Turíně představovali, respektive určitě ne v jeho bílo-černé části, 23 gólů ve čtyřech sezónách není nějaké extra obdivuhodné číslo. Pokud se zaměříme čistě na góly, nejúspěšnější bylo jeho třetí angažmá v Turíně, kde ve dvou sezónách nasázel 25 gólů. Chápu, že to také není nějak závratné číslo, ale v porovnání s jinými ročníky bylo skutečně nejlepší. Každopádně pak přišel opětovný přesun do Janova…

Ze sportovního i finančního hlediska tehdy přestup smysl dával. Sampdoria již měla v týmu útočníky, na kterých chtěla tým stavět (tuto roli tehdy zastávali Luis Murriel a Antonio Cassano), Quagliarella tedy měl působit jen jako rozšíření kádru, navíc to byl zkušený hráč ověnčený tituly z předních italských klubů. Ani z finančního hlediska asi nemohl být přestup úplným propadákem, protože Sampdorii tehdy přišel na necelé 3 miliony eur. Takže tento přestup byl jakousi sázkou na jistotu. I kdyby Quaglierella góly nedával, Sampdoria by na něm mnoho neprodělala. Když teď trochu odbočím od sezóny 2015/16, přiznejme si, že góly byly vždy hlavní předností italského útočníka. Díky nepříliš vysokému vzrůstu (180 cm) nemohl být ranařem, který bude prodlužovat dlouhé balóny a sklepávat těžké nahrávky na spoluhráče. Nikdy ani neoplýval závratnou rychlostí, takže od něj nikdo nemohl čekat, že bude při útočení roztahovat hru a svým pohybem unavovat obránce soupeře. Na druhou stranu Quagliarella dokáže míč i v těžkých pozicích udržet na svých kopačkách (díky čemuž mohl občas nastupovat i na pozici desítky), dokáže přesným dlouhým balónem najít spoluhráče a známý byl hlavně díky své kopací technice a výběru místa. Všechny nádherné góly z volejů, nůžek či dalekonosných střel, které ve své kariéře vsítil určitě nebyly náhodné a po zásluze za ně byl odměněn například cenou za nejkrásnější gól Serie A v roce 2009.

Teď už však zpátky do roku 2015. Sampdoria Janov tehdy skončila v italské nejvyšší soutěži na 15.místě, těsně se udržela, ale po sezóně asi zrovna spokojenost nezavládla. Mohla za to jednak špatná obrana Sampdorie, která tehdy inkasovala 61 gólů, a také slabý gólový přínos útočníků. Vždyť všechny tři hlavní zbraně, na které se spoléhalo, daly dohromady 10 gólů. Příští sezónu tedy klub opustil Cassano a místo něj přišel Patrik Schick, hráč, jehož jméno předpokládám nemusím představovat. No a českým talentem omlazená útočná trojice zaznamenala oproti loňskému ročníku značný progres, Murriel se Schickem vsítili 13 gólů, Quagliarella, který už přestal plnil roli náhradníka, dal jen o jednu branku méně. Tento přínos logicky pozvedl celou Sampdorii, která tak sezónu 2016/17 zakončila na luxusním 10.místě a mohla pomýšlet ještě výš.

Jenže jak už to tak bývá, po úspěšné sezóně v klubu na podobné úrovni jako Sampdoria, přijde odliv úspěšných hráčů a nutnost lehké přestavby. V Janovském útoku se to projevilo tak, že místo Schicka a Murriela, kteří viděli svou budoucnost jinde, přišel z Pescary Gianluca Caprari, a pětatřicetiletý Quagliarella se rázem stal klíčovým útočníkem průměrného týmu v italské lize. Svou roli ale zvládl excelentně, nasázel v Serii A 19 gólů, což byla do té doby jeho nejlepší statistika a Sampdoria potřetí v řadě skončila desátá. No a pak přišla sezóna letošní…

Mnoho lidí ho před ní podceňovalo a nevěřilo ve značný gólový přínos šestatřicetiletého útočníka. Když si všechno sečteme, dnes máme 11. dubna. Quagliarellovi se za 8 měsíců podařilo dát poprvé v kariéře přes dvacet ligových gólů, překonat zdánlivě nepřekonatelný rekord Gabriela Batistuta (gól v 10 utkáních Serie A po sobě, který Quagliarella zlomil v zápase s Udinese) a i ve 36 letech nastoupit v útoku italské reprezentace (a k tomu všemu vstřelit dva góly).

Cestu, jakou Quagliarella musel ujít, již známe, zbývá nám tedy jen skutečně odpovědět na otázku, zda zažívá momentálně italský útočník nejlepší období kariéry. Z mého pohledu určitě ano, i když jak už jsem dnes zmínil, můžeme jeho jednotlivá angažmá zhodnotit i z pohledu trofejí. V tomto ohledu nemůže letošní ročník konkurovat jeho druhé sezóně v Juventusu, na druhou stranu je třeba se podívat na momentální situaci realisticky a říct si, že Sampdoria opravdu nehraje o tituly a jejím cílem je hrát klidný střed tabulky. No a k tomu Quagliarella pomáhá měrou vrchovatou.

Bylo by pochopitelně luxusním zakončením celé pohádky, kdyby Quagliarella letos skutečně usedl na trůn krále střelců Serie A a k tomu třeba přidal postup s Itálií na Euro (s tím, že by na postup měl značný vliv). Ale i tak je příběh italského útočníka myslím dostatečně inspirující a motivující. Nezáleží, jak staří jste nebo jestli už náhodou není pozdě. Když si vyčkáte na svou šanci a pak jí řádně chytíte za pačesy, můžete si splnit svůj sen. A kdy se tak stane, nemusí být vlastně vždy až tak důležité.