Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Používáním webu s tím souhlasíte. Další informace.
Autor: Hanis Podmol 4.2.2019

Blog: Sarri(hand)ball


Vedení londýnského klubu před sezonou sáhlo ke změně na trenérském postu. Vyhozeného Conteho nahradil jeho krajan, šedesátiletý Maurizio Sarri, který stál tři sezony u kormidla Neapole. Tu dovedl k několika velkým vítězstvím a chválu jeho tým sklízel především za předváděnou hru, pro kterou se vžilo označení „Sarriball“. Hra byla založena na držení míče a vysokém počtu přihrávek, v defenzivní fázi pak na vysokém presinku. Narozdíl od slavné „tiki-taka“ se tento systém vyznačoval tím, že každá přihrávka by měla být šancí udeřit soupeři smrtící ránu. Za tři roky pod vedením tohoto trenéra Neapol dostala svou hru na tu nejvyšší úroveň a statečně pronásledovala suverénní Juventus. V té době mnozí experti dokonce tvrdili, že Sarriho tým předvádí nejhezčí fotbal na světě.

Očekávání fanoušků The Blues tak byla samozřejmě velká. A vstup do sezony se Chelsea vyvedl náramně. Tým poprvé poznal chuť porážky až po dvanácti zápasech, kdy podlehl Tottenhamu. Do té doby se zdálo, že se Sarriho svěřenci plně ztotožnili s požadovaným stylem hry. Z Conteho systému 3-4-3 přešel náruživý kuřák do rozestavení 4-3-3 a tato změna přinesla několik pozitivních efektů. Tím patrně největším, který se na hře Chelsea projevil nejvíce, je osvobození Edena Hazarda. Jeden z nejlepších hráčů světa, který potvrzuje své kvality každým zápasem, byl totiž pod předchozím trenérem až moc svazován defenzivními úkoly. Letos z něj mám pocit, jako by mu narostla křídla a ve většině zápasů je nejlepším hráčem na hřišti. Dalším pozitivním efektem změny rozestavení je držení míče. Chelsea má průměrné držení míče 62% na zápas a v zápasech proti slabým týmům je schopná dosáhnout až na 70%.

Jenže všechny tyto aspekty, které se zdály býti na začátku sezony pozitivní se rázem, jakoby lusknutím prsty, staly něčím, co naprosto ničí hru Chelsea. Tým postupně začal ztrácet body a především – začal být předvídatelný. Soupeřům stačilo zalézt do hlubokého bloku a z progresivního Sarriballu se stala házená. Vše vyvrcholilo/začalo porážkou v londýnském derby s Arsenalem, po kterém italský stratég mluvil na tiskové konferenci svým rodným jazykem, aby dal hráčům pořádně najevo, co si o jejich výkonu myslí. Co mě na této tiskovce překvapilo, byla Sarriho slova o nedostatečné motivaci. Jak může být tým nenamotivován do utkání s Arsenalem? Pochopil bych to v posledním zápase Evropské ligy, kdy již bylo vše rozhodnuté, ale nemít motivaci v zápase s rivalem? To je naprosto podivuhodná situace.

A jak se tedy překlenuly pozitivní aspekty hry v negativní? Pokud je řeč o Hazardovi, styl hry týmu občas vypadá jako „dáme míč Edenovi a uvidíme, co vymyslí…“. Hazard je geniální hráč, ale špičkový tým Premier League se přeci nemůže spoléhat jen na jednoho hráče. V jedné podcastové diskuzi jsem slyšel názor, že jeho počínání připomíná Garetha Balea v jeho poslední sezoně v dresu Spurs. Čímž ale neříkám, že vina je na Hazardovi a že by se sám snažil být co nejvíce na očích. To ostatně potvrzuje i situace z víkendového zápasu proti Huddersfieldu, kdy již měl na kontě 2 góly, běžel  na branku a místo střely, která by mu zajistila hattrick, volil přihrávku na volného spoluhráče.

No a co vidím, jako největší slabinu a možná i základ celé špatné situace je jakási Sarriho tvrdohlavost. Nevím jak jinak nazvat jeho počínání. Ano, Jorginho byl v Neapoli mozkem jeho zálohy, ale zastával pozičně trochu odlišnou roli. Systémem navíc „trpí“ Kanté, který je z tříčlenné záloze vytažený a zastává více ofenzivních úkolů. Ano, jde o výborného hráče, ale nehraje na své typické pozici, kde by byl týmu mnohem více prospěšný. Naprosto logicky se tak už několikrát nabízelo prohození postů těchto dvou hráčů. Místo toho si Maurizio tvrdohlavě stojí za svým. Další lahůdkou bylo sledování umístění Hazarda na hrot útoku. Eden Hazard není hrotový útočník, což i sám několikrát řekl. Vzhledem k absenci výšky a důrazu, byli krajní hráči obráni o možnost centrů do vápna. Přitom na lavičce byl k dispozici Olivier Giroud, o Moratovi nebudu mluvit jako o možnosti ke střídání, když svým přístupem naprosto rezignoval na jakoukoliv snahu a radost z fotbalu. Nesouhlasím s tím, jak rozsáhle byl kritizován fanouškovskou obcí, ale psychicky své působení v modrém dresu nezvládl.

Chelsea tedy byla všemi těmito okolnostmi odsouzena k naprosto nudné hře, kdy devadesát minut dobývala šestnáctku soupeře a balon přesouvala ze strany na stranu. Žádný moment překvapení a viditelná frustrace většiny hráčů. Vše podtrhnul výprask na hřišti Bournemouthu. Situace se možná zlepší, čemuž nahrává i příchod Higuaína, který už stihnul otevřít své gólové konto, a snaha něco změnit. Sarri ve svých vyjádřeních zdůrazňuje, že neuhne ze svého stylu a hráči se jej postupně naučí. Nyní jeho styl schytává spíše kritické ohlasy, ale nikde není psáno, že se situace časem nemůže změnit. Každopádně tato sezona bude hodně zajímavá, co se týče boje o titul i samotné pohárové pozice. Chelsea v tomto boji figuruje a zbývá jen zjistit, zda z něj vyjde jako vítěz či poražený.


Jak se vám článek líbil?

Průměr:

87.9%



Průměr: 87.9%






Hanis Podmol
Devatenáctiletý fotbalový nadšenec ze Slezska, jehož životní vášní je vše, co se točí okolo kulatého nesmyslu. Od 10 let zkoušel psát články, které brzy začaly slavit úspěch. Je fanouškem londýnské Chelsea, avšak zaujatost u něj nehrozí. Jednou by se rád stal trenérem.